Grabštejn (Grafenstein)

Petr Holub (5/2006)

Nedaleko Liberce, poblíž trojmezí Čech, Německa a Polska, stojí nad Václavickým potokem hrad Grabštejn. Stavbu na strmém vrchu ( 330 metrů nad mořem) chrání ze tří stran příkré svahy a ze severu půlkruhový příkop. Hrad patří k nejstarším v severních Čechách, spolu s Frýdlantem a Lemberkem strážil pohraniční hvozdy mezi Čechami a Lužicí. Údolím řeky Nisy zde vedla zemská stezka.

Dnes se areál Grabštejna skládá z původního středověkého hradu (Starý zámek) a klasicistního, níže položeného Nového zámku. Od roku 1992 je zpřístupněno severní křídlo Starého zámku, velká věž, sklepení a kovárna. Starý zámek si dodnes uchoval svoji autentickou renesanční podobu, přestože jeho horní patra byla v roce 1843 poničena požárem a při obnově byl snížen o jedno poschodí, byť navenek nadále působí dojmem dvoupatrové stavby. V přízemí je kaple sv. Barbory, původně gotická, doložená r. 1387, v r. 1569 renesančně přestavěná. Na zámek se postupně vrací původní clam-gallasovské sbírky, které jsou doplňovány dalším mimořádně hodnotným mobiliářem regionálního původu.

Podle některých málo spolehlivých pramenů vznikl r. 1044. Původní jeho jméno Ulsicz nebo Ulsytz, uváděné r. 1277 , je považováno za německou obměnu srbského jména Olšicy. Ve 13. stol. nesl jméno Grafenstein, později Grabenstein, Grawstein a Krapsstyn. Obec pod hradem, zvaná Hraběcí Údolí (Graevental), se kolem r. 1500 stala městečkem, které zaniklo ve třicetileté válce. Koncem 17 . stol. v podhradí stála už jen ves.
Roku 1256 získal hrad Jindřich z Donína lénem od krále Přemysla Otakara II. Za husitských válek stáli Donínové na straně katolické šlechty a lužických měst. Grabštejn obléhali husité, ale ubránil se. R. 1429 získal husitský stoupenec Mikuláš z Kaišperka jako věno manželky Markéty, sestry Jindřicha z Donina, Chrastavu. Proměnil ji v husitskou pevnost a v roce 1430 dobyl i Grabštejn. O tři roky později při boji s Lužičany vzala za své část hradeb. Mikuláš z Kaišperka podnikal výpady do Lužice a na bibrštejnské statky. Roku 1435 byl Lužičany zajat a Grabštejn na krátkou dobu získal Jan Čapek ze Sán. Jeho posádka pokračovala ve výpadech do Lužice, proto lužická města poslala proti Grabštejnu vojsko, které hrad dobylo. Roku 1437 se stal majitelem hradu Hlaváč z Donína. Také Donínové se vydávali za kořistí do Lužice. Roku 1450 se s Lužičany spojili Bibrštejnové a opět hrad dobyli. Václav z Donina se zavázal, že nebude proti Lužici bojovat, ale k úplnému smíru došlo teprve v 60. letech 15. stol.
V roce 1562 koupil celé Grabštejnské panství císařský rada Jiří Mehl ze Střelic. Hrad byl ve špatném stavu, a tak jej nový majitel v 1. 1564-69 přestavěl na renesanční zámek, jehož podoba se v podstatě zachovala do dnešní doby. Renesanční prvky jsou patrné především na sgrafitové výzdobě; gotické okenni obruby na jižní straně a původní rozdělení oken na straně východní připomínají původní raně gotický hrad. Roku 1569 vypuklo na grábštejnském panství povstání poddaných, bylo však krutě potlačeno. Od konce 16. stol. se na zámku vystřídalo několik majitelů. V dubnu 1622 při požáru vyhořela věž se zvony. 1645 obsadili Grabštejn Švédové. Ve 2. polovině 17. stol. byly na rozkaz císaře Leopolda I. strženy hradby, a tak vojenský význam Grabštejna poklesl. Za Trauttmannsdorffů pak zavládl na panství krutý útisk; vyvrcholil r. 1680 selským povstáním. Jan Josef Trauttmannsdorff byl nakonec pro dluhy nucen prodat panství r. 1704 Janu Václavu Gallasovi.Za Gallasů a později Clam-Gallasů byl zámek upravován; r. 1782 doznalo změn především vnitřní zařízení. V roce. 1843 zapálil blesk starý zámek; byl sice obnoven, ale zůstal většinou neobydlený.

Kaple svaté Barbory

Eliška Fučíková (1999)

    Dr. Jiří Mehl ze Střelic byl nepochybně významnou osobností středoevropských dějin nejen z hlediska politického či národohospodářského, ale i kulturního Přesto je sotva zmiňován v historických studiích a pro historiky umění zůstal osobou zcela neznámou, ačkoliv jeho zásluhou vzniklo v zámecké kapli hradu Grabštejna zcela mimořádné dílo, které svou výtvarnou kvalitou a dobou vzniku sotva najde v našich zemích a jejich bezprostředním okolí sobě rovného.
    V době, kdy Jiří Mehl zakoupil panství Grabštejn a hlavní sídlo - středověký hrad - nechal v krátké době (1564 až 1569) přebudovat na moderní renesanční palác, měl dostatek zkušeností a inspirací z pobytů a cest po Slezsku, Německu, Itálii, Rakousí ch a Uhrách, aby si dovedl vybrat to nejlepš í, co odpovídalo jeho vkusu. Z písemných pramenů víme více jen o jeho knihovně kterou po Mehlově smrti získal jeden z největších bibliofilů, milovníků a mecenášů umění té doby, Ferdinand Hoffmann z Grůnbichlu, který ostatně už 1586 koupil - přímo od Mehla -Grabštejn sám. Mehl byl očividně nejen skvělý právník, diplomat a národohospodář, ale take vzdělaný humanista, který se zajímal Sivě o astronomii, stýkal se s významnými reprezentanty vědy té doby, kterým pomáhal v kariéře u císařského dvora, Musel znát výstavná sídla Fuggerů v Augsburgu, v Landshutu, Trausnitz, Červeném Kameni i jinde, císařské stavby ve Vídni a v Rakousích, a patrně i v Praze.
    Nástěnné malby zdobící kapli na Grabštejně se totiž svým stylem výrazně odlišují od běžné produkce v Českých zemích. Obecně lze říci, že jejich autorem byl malíř vyškolený v Itálii, ne ale nutně italského původu. Mohl to být vandrující Nizozemec, který se vyškolil v prostředí vrcholného italského manýristického malířství. Jeho styl je velmi blízký dílům Friedricha Sustrise, jak dokládá srovnání grabštejnských maleb s nástěnnými malbami v prostorách sbírek domu Hanse Fuggera v Augsburgu. Pro Fuggery začal zde Sustris se svými spolupracovníky pracovat právě v roce 1569.
    Bylo by předčasné činit jakékoliv závěry dříve, než budou malby v grabštejnské kapli očištěny a důkladně prozkoumány. Kromě restaurátorského zásahu by se rovněž měl realizovat průzkum archivn í, zaměřený na zjištění Mehlových vztahů ke dvornímu antikváři Jacopu Stradovi. Krb v 1. patře je takřka identický s návrhy Giulia Romana/ které byly ve Stradově vlastnictví. Jejich realizace se v Cechách objevují všude tam, kam byl Strada v 60.a 70. letech zván jako poradce při stavebních pracech. Pro nástěnné malby by pak bylo zajímavé zjistit, nemohl-li pro Mehla pracovat některý z malířů, kteří se Sustrisem přišli z Itálie a spolupracovali s ním na výzdobě Fuggerova domu v Augsburgu.
    V našich zemích se nedochoval žádný tak rozsáhlý nástěnný cyklus ze 60. let 16. století, který by dosáhl mimořádné úrovně malířské kvality grabštejnských maleb, srovnatelné tehdy patrně jen s dvorskou vídeňskou produkcí té doby, a zároveň slohově tak blízký stylu, který Friedrich Sustris přenesl z Florencie do Augsburgu a později do Mnichova. To je také důvod, proč si výzdoba kaple hradu Grabštejna zaslouží takové soustředěné pozornosti.

K expozici nábytku a dřevořezeb ze sbírek Severočeského muzea v Liberci

PhDr. Jan Mohr

     Již několik let se vrací do interiérů hradu Grabštejna nová atmosféra, lépe řečeno znovuobnovování někdejšího kulturního významu tohoto zařízení pro široké okolí. Po postupných stavebních úpravách se počíná s instalací jednotlivých prostor, zpřístupňovaných následně pro veřejnost. Pochopitelně je v zájmu hradu představit vlastní, zpět zís kávané sbírky, ale vedle této samozřejmé aktivity se kulturní obraz hradu počíná utvářet v daleko širší rovině. Je snad šťastnou symbiózou památkového objektu a muzejní instituce, že v prostorách hradu našlo liberecké Severočeské muzeum prostor k deponování části sbírek. Tato skutečnost nasměrovala v polovině devadesátých let opravy do polohy konkrétní využitelnosti objektu. Po realizaci tohoto záměru se naskytla možnost část z těchto sbírek ukázat veřejnosti v souvislosti s rekonstrukcí místností v prvém patře severního křídla hradu.
    Vzájemná spolupráce památkářů a muzejníků tak vedla k pokusu, který by mohl být určitým precedentem vzájemné spolupráce různých institucí, které pečují o hmotné kulturní dědictví, přestože jejich odborné působení vychází z rozdílných přístupů k jednomu tématu. Památkový zájem rekonstrukce "výstavních" prostor nabyl v posledních dvou letech konkrétní podoby a ze strany muzea nebyl vědomě kladen žádný konkrétní požadavek na úpravu místností. Postupné tříbení názorů vedlo nakonec k původně nastíněné myšlence vzájemné symbiózy při respektování vlastních specifik. Architektonický interiér by si měl zachovat co nejvíce ze své autenticity, byť je právě zde často umocněna řadou novotvarů, vycházejících z dobové dokumentace, případně zcela nově dotvářených v lehce romantizujícím duchu. Do tohoto prostoru se muzejní sbírkový předmět začleňuje v určitém vztahu k architektuře, kterou však nechce přetvářet do rekonstrukce interiéru. Některé soudobé muzejní expozice mnohdy používají architektonický historický objekt jako pouhý prostředek pro ztvárnění interiéru v duchu současné architektovi představy, mnohdy při potlačení původního smyslu interiéru takové architektury. Tento trend nevnímá nutnou kontinuitu historického sídla a sbírek, jak procházely postupným vývojem při vzájemném respektu. Citlivost k památkovému objektu vede k jeho maximálnímu respektování a snaze o zachování ducha genia loci. Z těchto pohnutek vycházela i příprava nové expozice nábytku a dřevořezeb na Grabštejně.
    Není chronologickými dějinami vývoje nábytku. Na samostatných skupinách, které respektují konkrétní prostor ukazují určité vnímání doby. Gotická řezba je prezentována vedle rekonstrukcí v duchu historismu 19. století, barok zvýrazňují barvy nejen na sochách, ale i na nábytku, nejhodnotnější renesanční prostor z celé expozice nenápadně doplňují dobové kusy nábytku, zatímco dvě poslední místnosti představují v širším měřítku změnu života objektu v 19. a na počátku 20. století. Nová expozice Severočeského muzea v Liberci na hradě Grabštejn nechce být strnulou ukázkou užitého a volného umění. Pro příští léta by se měla variabilně obměňovat, jednak ve vazbě na nově zrestaurované sbírkové předměty a jednak v návaznosti na společné kontakty odborníků z oblasti památkové a muzejní sféry.

Odkazy: